NÁLEPKY

Ve svém životě jsem měla a mám štěstí. Dostala jsem celkem dobré nálepky, když jsem byla malá. Co tím myslím? Obvykle lidé v mém okolí říkali…”Bude z tebe něco velkého, pokud tě něco malého nesežere”…nebo taky “Dáška…ta to daleko dotáhne”. Jednou dokonce jedna známá prohlásila, že bych mohla být prezidentkou. Na prezidentku se necítím, přece jen mám za sebou dost rozchodů, ale člověk nikdy neví. 🙂

Proč však o tom píšu, že jsem měla vlastně štěstí. Nepamatuji si nálepky…”toto nedokážeš” “na toto nemáš” nebo nějaké jiné podobné. Přesvědčení druhých o tom co zvládnu nebo nezvládnu, dokážu, nedokážu, můžu mít nebo nemůžu mít.

A tak jsem si v čase plynula a dělala si postupně své vlastní. Samozřejmě vycházeli z mého okolí, primární rodiny, spolužáků a přátel. Ale díky relativně pozitivnímu vnímání mé osobnosti byli celkem v pořádku.

Až na nálepky “s tebou žádný chlap nevydrží” nebo “nestačí být jen chytrá a hezká, ale měla bys být i hodná” a podobně. K mým vztahům jich bylo mnohem a mnohem víc. Taky spoustu o tom co na to řeknou lidé, že se “znovu rozcházím” a podobně.

Než jsem pochopila, že nejsem středem vesmíru a každého budu bavit jen chvíli. Většina lidí se primárně stará jen o sebe. Takže pokud se objeví nějaká zajímavost v jejich okolí, chvíli o tom rádi mluví, ale potom zase přejdou ke svému vlastnímu příběhu nebo objeví nějaký jiný, daleko zajímavější.

Mohla jsem si tedy dovolit a dovoluji si, žít život podle sebe. Nikoli podle sousedů a mých drahých spoluobčanů.

Nemusí to tak však mít každý.

Existují lidé, kteří těch nálepek ve svém životě dostali mnohem a mnohem víc…a já si včera uvědomila, že i já je občas dávám. I když se domnívám, že v pozitivním, nemusí to tak být vnímáno.

Tatínek mé dcery občas rád hodnotí jiné děti, jejich chování a podobně. Bylo by skvělé, kdyby mohl být muškou v naší domácnosti a vidět, že i naše dcera se občas chová jako kritizované děti. Ano funguje zde otcovský a mateřský přístup. V mé přítomnosti se dcera chová jinak než v jeho. Ale toto vnímám naprosto v pořádku. Přesto by byl možná překvapený.

Včera před mou 2-letou vnučkou řekl, že nestačí být jen krásná a chytrá…. a pokračoval s tím, že je dirigent, který i na pískovišti dětem říká co mají dělat. Vysvětlovala jsem, že každé dítě je jiné a je to tak v pořádku. Jedno bude stát víc v koutě a jiné to bude organizovat. A tak je to i v našich životech. Nemůžeme být všichni ředitelé, ani trpěliví doktoři. Na to oponoval, že je důležité, aby s ní vydržel nějaký chlap a nebyla pak sama.

Když jsem později byla doma, tak jsem si uvědomila, že jde vlastně o jeho příběh. Jeho příběh, kterým mluví k ostatním. A často to tak děláme všichni. Nakonec i já potom v dobré víře…situaci zachraňovala tím, že Elenka má dcerka je taková zvláštní…myšleno výjimečná (tak vnímám všechny své dcery (nakonec jako každá matka), protože je vlastně také extrovert, ale prvně si musí situaci obhlédnout a teprve pak se ujímá vedení.

Co tím chci říct. Přestaňme nálepkovat. Má dcerka když slyšela, že je zvláštní se rozplakala. Těžce jsem ji pak vysvětlovala, že je výjimečná. Přesvědčovala mě, že nechce být výjimečná, ale chce být normální.

Jak sami vidíte nálepkování, určování jaké dítě je, může být omezující v obou směrech. Ať už snižujeme jeho hodnotu nebo naopak se domníváme, že posilujeme. Může dítě posilovat v tom, že nemůže dělat chyby, že musí být vždy perfektní, mít samé jedničky a podobně.

Toto všechno si pak sebou neseme po zbytek života. Do všech vztahů. Vztahu k sobě, k druhým, k práci i do vztahu ke svým dětem.

Přijímejme se takoví, jací jsme. Dokonalí a zároveň úžasně nedokonalí. Jeden vedle druhého. Každý máme totiž své temné stránky i své zářivé. A existuje široká paleta barev, nejen černobílá.

S láskou a úctou

Dáša