Zpět na přehled článků

Dvacetileté poučení

2.3.2017 Dáša

Sedím v letadle…Několikrát jsem dnes cítila hluboké dojetí. Mám trošku sentimentální náladu. Za pár měsíců to bude přesně 20 let, co jsem poprvé letěla do USA.

Bylo mě 21 let. Měla jsem desetiměsíční dcerku. Letěla jsem poprvé letadlem. Letěla jsem za svým manželem, který do Ameriky odletěl, když Adélce byly tři měsíce. Zavolal, že mám přiletět za ním. A já mu důvěřovala. Sbalila kufr, dítě a letěla.

Dnes se mi vrací tehdejší let. Byla jsem mladá, minimum cestovatelský zkušeností. Několikrát jsem myslela, že to nezvládnu. Ztratil se mi kočárek, nemohla jsem Adélku unést. Špatně jsem se domlouvala. Chvílemi jsem byla zoufalá.

V USA jsem nakonec nestrávila jen dovolenou, ale dva roky svého života. Pracovala jsem, starala se o dcerku. Když měla Adélka tři roky, vrátila jsem se s ní domů.

Jak moc se od té doby můj život změnil.

20 let…

Ano trošku bilancuju…tento článek píšu hlavně pro Tebe má Adélko…

Kdybych měla znovu 20 let:
- víc bych se smála
- často (častěji) bych tančila
- radovala bych se z maličkostí
- míň bych Tě nutila trénovat
- víc bych Tě objímala
- nebrala bych se tak vážně
- častěji bych se milovala
- méně bych se hádala
- byla bych na sebe i na Tebe méně tvrdá
- méně bych posuzovala a hodnotila druhé
- lépe bych přijímala názory druhých
- přijala bych sebe i svou rodinu
- byla bych více přítomná
- vážila bych si času s blízkými
- vzala bych babičku do USA
- přijala bych všechny životní lekce s pokorou
- byla bych více pravdivá a to zejména k sobě

S úctou a pokorou jsem procházela obchody na letišti. Cítila jsem neuvěřitelné dojetí nad možnostmi, které máme, když si je dovolíme vidět. Uvěřit, že můžu cestovat, přestože mám děti. Dovolit si psát, co mě baví. Dělat práci, která mě těší a s lidmi, které mám ráda. Přestat se alespoň chvíli hnát za něčím, ale jen tak být a žít. Radovat se z přítomnosti. Vítat ve svém životě s každým nádechem přítomné bytí. Ponořit se do života. A napít se plnými doušky všeho, co nám nabízí. Přestože někdy to co nám nabízí, nás i překvapí.

A jaký je vlastně největší rozdíl mezi 20ti a 40ti letou Dášou? Ve 20ti jsem měla pocit, že mě to nejlepší čeká. Teprve to přijde. Až vystuduju, až vydělám, až bude Adélka ve školce, pak ve škole… až si koupíme lepší auto, až bude po vánocích, narozeninách, závodech, koncertech, budeme mít dům… Vlastně nevím přesně, co se mělo stát…asi jsem očekávala, že pak budu mít čas a budu víc šťastná.

Dnes jsem. Prožívám svůj obyčejný život neobyčejně. Vím, že není na co čekat. Svůj život žiju teď.

Ráno jsem dostala otázku jestli se těším do USA… nedokázala jsem říct ano ani ne. Byla jsem šťastná v tom daném okamžiku. Neměla jsem očekávání ohledně toho, co bude za pár hodin.

Život mě už několikrát poučil. Mít očekávání může být velmi příjemné, ale také dost bolestné. I já se občas nemůžu zbavit nutkavé potřeby, něco očekávat. Dnes vím, že můžu mít očekávání, přát si, těšit se, ale dokázat přijmout i to, že to může být jinak. Zejména pokud se naše očekávání dotýkají druhých lidí. Co si přeji já, si nemusí přát ten druhý.

Včera jsem četla zajímavý článek od skvělé Edity Berkové. Psala o zoufalkách, ze kterých se stávají oběti. Tento článek se mnou velmi rezonoval. A o tom, to přesně je. Pokud máme velké očekávání, můžeme se dostat do stavu, že se věci nedějí, jak my si přejeme nebo očekáváme. Druhý se chová jinak. Prožíváme frustraci a zklamání. Pokud o tom víc a víc mluvíme, začínáme být zoufalé. A na konci můžeme nabýt dojmu, že nerozhodujeme o svém životě, protože o něm rozhoduje někdo jiný. Stáváme se obětí. Přestáváme být tvůrci vlastního života.

A tak si dnes užívám každý okamžik plnými doušky. A jsem.

Článek dopisuju s výhledem na překrásný New York. Místo, ve kterém musíte být přítomní. Pokud chvíli nejste, New York vaši pozornost přitáhne. Jednoduše vás vtáhne svou neuvěřitelnou energií…

…a tak se jdu nechat zase pohltit a být…

Dáša

 

Napsat komentář

Apps Dev Team s.r.o.